Žiži
Žiži, Žižulínek, Žižule, kočka-bouligová koule
Žižinku znám téměř od jejího narození. Narodila se u kamarádky na zahrádce jedné toulavé a velmi plaché kočičce. Ta byla jako roční kotě na výchovu a hlavně uživení kotěte velmi malá a tak se Žiži (tehdy ještě bezejmená) jen velmi těžce protloukala v konkurenci zahradních koček a větších koťat. Byla podvyživená, drobounká a často nachlazená.
Na jedné návštěvě v listopadu 2008 se mi přišla ukázat, malinkatá, jak ani ne dvouměsíční kotě, kostřička s obrovským bříškem a vážnou kočičí chřipkou. Tehdy jsem si ji vzala poprvé domů. Po cestě autobusem přes celé Brno, mi něžně předla pod bundou, ale také se mi tam několikrát pokakala, protože měla velký průjem. Doma tedy následovala nejprve koupel naprosto špinavého uzlíčku, nakrmení a karanténa v koupelně, protože Diva se mohla nakazit.
Druhý den jsme rovnou šli k veterináři. Ten se na kotě tvářil vcelku skepticky, její zdravotní stav nebyl opravdu nijak povzbudivý. Vet mne ale už nějakou dobu znal, a tak věděl, že kotěti dám veškerou péči, aby svou nemoc zvládlo. A také že ano. Za měsíc byla z kostřičky miny koťátka vcelku pěkná zdravá půlroční kočička, z něco málo přes půl kila se během měsíce vyšplhala na více jak kilo a půl. Dostala pracovní jméno Žiži a to jí už zůstalo.
Po měsíci jsme však jeli s kamarády na chatu a Žižule s námi nemohla, přecijen nezvládla by kolem sebe ruch tolika lidí. A tak se vrátila zpět na svou rodnou zahrádku s tím, že směla chodit do domu, protože to bylo umazlené trdlo, které už si na domácí pobyt zvyklo. Celou zimu zvládla v pořádku a na jaře se zas proháněla spokojeně s ostatními kočkami po zahradách a tvářila se, že mne ani kebulle v životě neviděla. Také si řekla, že je dospělá a má právo na to být matkou. To však od ní nebyl moudrý krok, s pokračující březostí Žižule hubla, stávala se slabou a přestávalo se jí dařit jak protlačit se mezi kočky na krmení tak ulovit si něco k snědku. Po porodu jediného koťátka z ní zase byla jen kostřička. Kotě neprospívalo a matka se propadala zase do neútěšného stavu.
Když mi to léto umřela moje Divoucí, přemýšlela jsem jestli si vůbec pořizovat znovu nějakou kočku. Bali byl smutný a smutnější, tak jsem se od něj nechala ukecat. Jednou z variant bylo vzít si zpět domů Žiži, která na nás už měla být zvyklá. Ale ta se na takovýto nápad netvářila. Když jsem si jí na zahradě vzala do náruče, už hledala, kam by se vytratila. Znovu si zvykla na volný život zahradní kočky a na "spoutání" bytovým chovem se tvářila neochotně. Vzala jsem si tedy tehdá ze zahrady do léčení malinkatého kocourka Danyho a jako naši kočku malého Thora.
Žiži tedy žila dál na zahradě, znovu byla hubená, slabší než ostatní. V zimě byla několikrát nemocná a nachlazení jí přetrvávalo i na jaře. Tou dobou šla na kastraci a na veterině řekli, že to přeci ničemu nevadí, když je nachlazená, že operaci nic nebrání. S kamarádkou jsem byla domluvená, že si Žiži vezmu na pooperační péči. Když mi ji tedy po kastraci přinesla, nemohla jsem skrýt své naštvání na veterináře. Žiži měla celé horní cesty dýchací plné hlenu, stejně tak i tlamu a sotva lapala po dechu. Povedlo se mi vyčistit jí díchací cesty tak, aby mohla alespoň trochu dýchat, tím ale celé její léčení teprve začalo. Byla nemocná několik měsíců, nezabrali jí první ani druhá antibiotika a na doporučení veterináře jsme nakonec skombiovali očkování na podporu imunity se silnými antibiotiky.
Žiži se uzdravila a žila s námi i nadále doma s tím, že jí najdeme vhodné majitele, kteří by ji měli jako domácí či polodomácí kočku. Zájemců se objevilo několik, ale všichni se nechali odradit, když jsem jim napsala plnou pravdu o její povaze a zdravotním stavu. S Thorem si mezitím na sebe zvykli natolik, že po roce sráveném u nás jsem řekla, že už to Thorovi nemohu udělat, sebrat mu jeho nejlepší kamarádku. A tak máme místo jedné kočky dvě, které lítají spolu po venku a pak se spokojeně vrací na noc domů.
18.9.2013 se Žiži ztratila na dovolené na chalupě, kam byla zvyklá s námi jezdit a bohužel dodnes nebyla nalezena.
