Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ti, co mne formovali

pejsci, které jsem venčila, a moji dřívější mazlíčci 

 

HARYK

Tak to byl pravděpodobně TEN první pes, který se mi vryl do paměti a hlavně do srdce. Byl to nalezenec cca stejně starý jako tehdá já. Byly mi dva roky. Drsnosrstý jezevčík - palice dubová tvrdohlavá a ukrutný tahoun na vodítku. Rodinní přátelé, kterým patřil, žili na vesnici a pes byl dle toho brán. No měl se lépe než většina vesnických psů. Žil s nimi v domě, chodil na procházky, ale vždy měl spoustu blech. V té době se na vesnicích téměř nevědělo, že pes blechy mít nemusí. Od chvíle, co jsem uměla dobře chodit, to byl můj miláček. Jako jediné dítě jsem ho brala na procházky na vodítku, aniž by se my vytrhl z ruky, nebo mě svým taháním strhl na zem. Tento psík asi opravdu nastartoval moji lásku ke zvířatům. Co pro mne znamenal, vystihne asi nejlépe to, že se po něm jmenovalo hned několik mých zvířecích hraček. :oD

PLUKOVNÍK

Na plukovníka nemám mnoho vzpomínek. Když jsem ho poznala, měl už 3 roky. Byl to nádherný červený hladkosrstý jezevčík rodinných přátel. Na výletech jsem ho tahala na vodítku, nebo si s ním jen tak hrála. Byl otcem Bendy.

KŘEČCI

Obrazek

K nástupu do školy jsem dostala dva džungaráky. Mí první mazlíčci. Na těchto křečcích jsem se učila, co všechno zvířátka potřebují pro pohodový život. Terárium, ve kterém žili, nebylo příliš veliké, tak jsem je chodila venčit, buďv pokoji na zemi v různých bludištích, nebo vypuštěním v nejmenší místnosti domácnosti. Ano na záchodě. :o)

BENDA

Benda byl má druhá psí láska. Prvně jsem ho viděla jako cca 4 týdenního, když majitelé jeho maminky přišli rodinným přátelům ukázat štěňátka, která měla s jejich Plukovníkem. Největší macek, jediný kluk mezi osmi štěňaty. Už tehdy se mi moc líbil a chtěla jsem ho domů. Pes ale pro moji rodinu nepřicházel v úvahu. Plukovník náhle zemřel, a tak si přátelé v osmi týdnech domů donesli Bendu. Byli jsme nerozluční parťáci, byl první pes, co mne poslouchal. Po škole jsem ho chodila venčit, běhali jsme hráli si po psím, prostě kamarád. Jezdili jsme spolu na dovolenou, a tak jsem si mohla užívat jeho přítomnosti a on asi i té mé, pokud totiž nechtěl odpočívat, byl mi v patách. Na zavolání v lese přiběhl spíš mně než majitelům. Dokonalý pes.

Jeho smrt mne zastihla naprosto nepřipravenou. Řekli mi o ní, když jsme k přátelům šli na návštěvu. Přejelo ho auto. Děti přátel 4 a 5 let se tomu dokonce smáli. No, mě to zdrtilo a dlouho jsem k nim nechtěla chodit. Přemluvila mne až Fazula.

ŽELVY

Obrazek

Když mi bylo 7 nebo 8 dostala jsem dvě želvičky nádherné. Byly malinkaté cca velikosti pětikoruny. Byla jsem do nich naprosto zblázněná. Bavilo mne krmit je z ruky a pozorovat je klidně i celé hodiny. Ze začátku se želvičkám dařilo dobře, ale jak čas přibýval, želvičky nebyly už tak vitální. Za pomoci veterináře jsme se snažili zlepšit jejich stav. Dostávali do vody nějaké kapky. Bohužel nic nepomáhalo, po několika týdnech začaly být naprosto apatické. Poté přestaly žrát a nakonec už jen ležely pod světlem. Veterinář jen zkonstatoval, že je to velmi časté, protože jsou želvičky prodávány příliš mladé.  

ČUMÁČEK A DŽUNGARÁK

Obrazek

Čumáček byla křeček džungarský, jedináček, byla to milá holčička, první která se mnou chodila do školy. Vybudovala jsem jí speciální klec z ptačí klece. Měla tam šplhací žebřík, nad kterým většinou vyselo něco dobrého, vatou vycpaný pelíšek, ve kterém se jí moc líbilo a na zaťukání na sklo z něj vylezla, hrabací hřiště s vysokou vrstvou hoblin oddělenou zídkou a věčně plnou misku.

Rok po pořízení Čumáčka jsem si k ní směla přinést ještě kamarádku. „Ale ať je to určitě taky samička.“ kladla mi na srdce máma. Samička to byla, malinkatá, zdálo se mi vyplašená. Doma se vybarvila, začala terorizovat Čumáčka. Musela jsem je stále hlídat, aby se nechaly. Mysleli jsme, že se skamarádí, když jim dáme čas. Nedopadlo to. Po návratu ze školy v přírodě jsem s hrůzou zjistila, že Čumáček je škaredě pokousaná. Měla celý zadeček jeden velký strup a na nožičkách jí dohromady zůstalo asi šest prstů. Bylo jasné, že spolu nemohou zůstat, tak se samička napřed odstěhovala do terária vedle a nakonec jsem ji někomu darovala. Asi i pro ty problémy s ní vůbec nedostala jméno.

Čumáčka jsem nosila s sebou na procházky a pouštěla ji proběhnout na trávu. Cupitala za mnou. :o) Nosila jsem ji v náprsní kapsičce u trička. Bohužel byla tak lehoučká, že jsem si jednou nevšimla, že vypadla. :o( Už jsem ji nenašla.

2 KŘEČCI

Aby to nebylo tak prosté, propašovala jsem si chvilku po pořízení džungaráka domů ještě dva křečky sirské. Byl z toho poprask. Musela jsem je dát pryč, tak jsem je dala k tátovi na zahradu do zahradní chatky. Utekli z terária a usídlili se pod chatkou. :o) Ještě několik let jsem dostávala zprávy od táty i sousedů zahrady, že je tam potkávají. :oD

FAZULA

Trpasličí/králičí jezevčík, nalezenec ale hlavně miloučká fenka, zkoušela jsem se s ní také spřátelit a i by se povedlo, kdybych víc chtěla. Stále jsem myslela na Bendu. I tak jsme spolu chodili na procházky a užily si spoustu zábavy a her. Cca po půl roce ji někdo ukradl, dokonce napřed volal, že ji našel, ale už se neozval a fenku nevrátil. :o(

THEOFIL - KONĚ

Když mi bylo 13, začala jsem s kamarádkou chodit na koně. No, na koně jsem si tam za ty čtyři měsíce sedla jednou. Ale naučila jsem se čistit boxy a i koně. V létě jsme pak jely na tábor s koňmi. Spaly jsme v týpí nebo pod širákem u ohně. Jednou ráno jsme se probudily úplně rozlámané, nechápaly jsme proč. Pak jsme se ale podívaly na naše spacáky a bylo jasno, byly celé pokryty malinkými otisky kopítek. Malinké asi měsíční hříbátko poníka se nám celou noc procházelo po hřbetech. :o) Byl to Theofil krásný miloučký hnědák. Po táboře jsme začali za koňmi chodit do jejich stáje. Teoušek byl něžný hravý a naprosto přátelský koníček, rád laškoval s lidmi. Když mu bylo třičtvrtě roku, prodali ho zvláštním lidem. Theo žil celodenně zavřený v maringotce bez přístupu k vodě a pořádného krmiva. Po půl roce ho vrátili, byl velmi nemocný, prochlazený s chřipkou. Na tu bohužel o pár týdnů později umřel. :o( Majitelům se nechtěl platit veterinář.

Obecně to byla zvláštní stáj, každý z majitelů měl SVÉHO koně, na kterého nesměl nikdo jiný sáhnout, ale když na ně neměly čas, koně se nedostaly i několik týdnů ven ze stáje. Bylo tam 24 koní, včetně poníků, a k tomu měli 12 psů. Vždy podle nápadu který je zrovna chytil. Tak měli smečku původně mushersky vedených hasky, kteří se během toho roku, co jsem tam chodila, nedostali ani jednou z kotce. Také měli tervíka na hlídání pozemku, který tam jednoho víkendu už nebyl. Volně se tam po prostoru pohybovala ještě bulmastifka a tosa. Doma si vydržovali své momentální oblíbence, bílého bulíka, hnědou haskynu a středoasiatku. Později je začali asiati bavit víc, tak si pořídili i psa, a tak se bulík a haskyna, kteří žili celý život s nimi v bytě, ocitli ze dne na den venku v kotci. :o( Vůbec více jejich zvířat zemřelo na prosté nemoci, jen aby se neutrácelo za veta. :o(

Kromě Thea byl mým velkým oblíbencem jeho strýček Tom a babička Terezka. Byli to hodní poníci, i když mne Tom jednou nešťastně kousl a rozkousl mi nehtové lůžko. Byl celoživotně vystresovaný prostředím, ve kterém žil. Většina koní měla rizikové chování a byly hodnoceni jako „na vlastní nebezpečí“. Byť jsem tamní koně i psy zbožňovala, nic moc pozitivního jsem si z této stáje neodnesla.

 

MÍŠA

 

KEVIN - "MŮJ PRVNÍ PES"

Když mi mělo být čtrnáct, vymyslely jsme s kamarádkou šílený plán. Dostanu od ní psa. Koupily jsme časopisy, kde bývá inzerce zvířat, a hledaly Daruji.... Měl to být nějaký menší pejsek štěňátko kříženec. Našli jsme: Daruji štěňátka křížence jezevčíka, odběr koncem listopadu. To bylo ono. Kamarádka tam zavolala, domluvila se na schůzce na nádraží, že jí tam paní donese pejsky, aby mohla vybrat. V den mých narozenin šla za školu a jela pro pejska, tuším do Náchoda. Dorazila až hodinu po začátku mé oslavy a donesla krásné hladkosrsté stvořeníčko se zajímavou kresbou kolem očí. Celý zbytek „párty“ jsme se bavili hrátkami se štěníkem a vymýšlením jména pro něj. Máma nebyla doma a měla se vrátit až pozdě v noci. Přemýšlely jsme jestli mu máme prostě udělat pelíšek, anebo má jít na noc ke kámošce domů, aby se ho máma v noci nelekla. Rozhodly jsme, že druhá možnost je lepší. Kevin odjel s kámoškou domů. Druhý den jsem mámu nepřemluvila ani k tomu, aby se na něj jela aspoň podívat. Měla jsem psa hodinu a půl, naději na něj ještě dalších 12 hodin. Kevina si po dvou měsících vzali kamarádky známí.

BART

Černé morče s bílou lysinkou, můj další pokus protlačit si domů nějaké to zvíře. Od Čumáčka uběhlo několik let a já žila ve zvířecím embargu. Donesla jsem ho domů, ale bez úspěchu s ním byla vypakována. Po dohodě s třídní učitelkou bydlel nějakou dobu ve třídě. Mou pozornost měl každou přestávku, po několika týdnech se však znelíbil zřizovateli školy a musel odejít. Přestěhoval se ke kamarádce do králíkárny.

MYŠÁK JERRY

Pokusy o alespoň nějakého domácího mazlíčka pokračovaly. Natajno jsem si domů propašovala bílého myšáka, bydlel v neprůhledné krabičce s průduchy, chodil se mnou každý den do školy, kde se mohl pořádně proběhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Krabička byla vcelku malá spíš jako domeček než nějaké terárko, proto jsem ho z ní vyndávala, kdy jen to šlo.

Celý život žil v utajení, bohužel byl krátký. Po třech měsících se mu na bříšku udělal škaredý vřed, který po čase praskl a Jerry zemřel. Byl posledním pokusem protlačení si mazlíčka domů. Na nějakou dobu jsem dala úplný pokoj, průlomem pak byla oficiálně pořízená Jezabel.

  

VAŠEK

Když mi bylo patnáct poznala jsem desetiletého Vaška, černého novofudlanďana s bodrou povahou našich přátel, kteří bydleli nedaleko. Domluvila jsem se s nimi, že ho budu chodit venčit, byli jen rádi, protože na něj zrovna neměli tolik času. Chodili jsme spolu alespoň dvakrát týdně na dlouhé procházky, nebylo nic neobvyklého, že se protáhly na 3-4 hodiny. Chodili jsme plavat k řece, cvičit poslušnost na Kravák, hrát si s jinými psy a dělat tůry všude, kam jsme se dostali pěšky. Byl nejroztomilejší a nejpřátelštější „medvěd“, který se pohyboval po Brně. Naučil mne, že i starý pes se novým kouskům rád naučí, když má motivaci. Chodili jsme spolu často ven téměř tři roky, pak asi přišla má puberta a já častěji dávala přednost chození někam s kamarády než se psem. :-( Vídali jsme se už jen tak jednou za měsíc až dva. Vašek už neušel větší cestu a i procházka na Kravák pro něj byla výkon. Zemřel v nedožitých čtrnácti letech.

KONĚ TRNKOVI

Mé šestnácté léto jsem trávila měsíc na farmě u Trnkových. Měli několik kravek, šest koní, nějaké to prasátko a pár koček. S jejich dcerami a ještě pár děvčaty, co k nim chodily na koně, jsme se každý den staraly o zvířectvo, učily se jezdit na koních, dělaly seno a při tom všem si užily spoustu legrace.

 

GLUM

JEZABEL

Bel byla mým prvním potkánkem. Po mnoha letech bez jakéhokoli domácího mazlíčka jsem ji dostala k osmnáctým narozeninám. Byla už odrostlejší divokou aguti samičkou. Mít potkana byl můj sen už asi od čtrnácti, a tak jsem se všemožně snažila se s ní nenásilně spřátelit. Trvalo to pár měsíců polehávání po zemi v pokoji, kde si na volno běhala a ze zvědavosti se tu a tam přiblížila, aby si mne očichala. Vyplatilo se, byla naprosto úžasná kamarádka do nepohody. To ona mne naučila, že potkaní jedináčci jsou nejšťastnější, když mohou být kdekoli se mnou. A tak se mnou chodila do školy a jezdila skoro všude. Ve škole z toho nebyli nadšení a dostala jsem zákaz ji tam nosit. No, jsem palice dubová, ale občas chytrá :-), tak jsem vymyslela, jak to zvládnout i na tajnačku. Na školním výletě, kde byla legálně, dostala od učitele přezdívku Krtek, která jí zůstala do konce života.

Belísek dostala jméno podle hlavní hrdinky knihy Věry Chance – Vášeň pro broskve, hlavně kvůli poslední větě: „Já to přece nevzdám, jsem Jezabel.“ Ani ona nic nevzdávala, vytrvale okusovala prodlužky, naštěstí ji nikdy nekopl proud. Dožila se dva a půl roku. Byla prvním mým zvířetem, které na mne počkalo se svou smrtí. Asi na to nechtěla být sama. 

IŠA

Obrazek

Můj v pořadí druhý potkan. Koupila jsem si ji v polední pauze, když jsme instalovali výstavu. Byl únor a mráz. Iša byla tak malušká, že se mi vezla do jedné zavřené ruky. To byla výhoda protože jsem ji nemusela nést v té zimě v krabičce, ale pohodlně se mi uvelebila v dlani a usnula. Bylo jasné, že se spolu brzy skamarádíme. Už večer se jí nelíbilo, když jsem ji odložila a chtěla chvilku něco dělat bez ní.

Byla barvy hasky, ale na stáří vybělala do čisté bílé. U ní už jsem věděla, co takový potkan potřebuje, a jak si ho vychovat. Byla naprostý mazlík, kdykoli měla možnost, byla v mé těsné blízkosti. Chodila se ráda proběhnout venku na trávě a uměla se vrátit na zapískání. V dospělosti se naučila nešvar, že si odskočila i na déle, a pak se spokojená vrátila ke mně. Jednou jsem však neměla čas na ni čekat, a tak byla chuděra zanechána na místě do druhého dne. Nechala jsem jí tam brašnu na kolo, ve které byla zvyklá jezdit. To bylo shledání druhý den. Jezdila se mnou úplně všude, na školní výlety, na čundry i fesťáky. Ve zdraví se dožila dvou let, pak se však o slovo přihlásila u potkanů častá rakovina. Její boj skončil po třech měsících v mém náručí.

 

GEKONI

 

TOPA

Obrazek

Topa byla solid černá potkaní samička. Pořídila jsem ji jako kamarádku pro Išu a ona to tak i brala. Byla na ní závislá a vždy dávala přednost společnosti potkanů před mou. Bohužel téměř celý svůj život trpěla všenkami, které si donesla ze zverimexu. Že jsou to všenky, a jak s nimi bojovat jsem zjistila až těsně před její smrtí. Alespoň si posledních pár měsíců prožila bez stálého drbání se. Myslela jsem, že je to nějaká alergie. Pomáhalo na ně i obyčejné vykoupání. Jako jediná z mých potkánků na mne se svou smrtí nepočkala, umřela v přítomnosti Asima, který ji byl nejmilejším společníkem. 

ASIM

Obrazek 

Asim byl Pan potkan, bylo to megatele vážící ¾ kila. Narodil se spolu s třemi bratry Topě. Byli dva černí berkshire a dva hasky potkánci. Asim dostal jméno podle svého asymetrického V na čele. Byl to velikánský mazlík, který se mnou odchodil půlku přednášek na výšce. Byl líný až hanba a nechtěl se ani držet na rameni. Vždy klouzal a spoléhal na to, že ho chytím a dám někam, kde by se nemusel namáhat. Párkrát jsem ho nechala spadnout, aby si nemyslel, že se nemusí držet. Bez velkého účinku. V letu dolů prohnul hřbet, vypoulil své napapané břišisko a žuchnul na něj. Znělo to jako, když se od země odrazí míček. Asim bohužel nezvládl úmrtí Topy, která mu byla celoživotní společnicí, a šel za ní o dva měsíce později ve věku jeden a půl roku.

CIPÍSEK A 44 POTKANŮ